VIETNAM 2001

     Během listopadu a prosince 2001 absolvoval jeden z našich členů, SP5 Peter A. Scott, cestu do jihovýchodní Asie. Ústředním bodem celé cesty byl samozřejmě Vietnam, ale v rámci této cesty navštívil i Thajsko, Laos a Kambodžu. Fotografie s krátkými komentáři najdete v těchto výše uvedených odkazech.

     Jak již bylo řečeno, v listopadu a prosinci roku 2001 jsem měl možnost jet do jihovýchodní (dále jen JV) Asie. Přestože se otázkou JV Asie zabývám již poměrně dlouho, čtu veškeré mně dostupné knížky, studuji dokumenty a přístupné prameny, zjistil jsem, že člověk nemůže dostatečně dobře pochopit, čím američtí vojáci v 60.-70. letech procházeli a co zažívali bez toho, aniž by tyto končiny sám navštívil. JV Asie je totiž zcela odlišný svět, než jaký známe nebo jaký si dokážeme představit! Teprve po příletu do Bangkoku jsem si začal uvědomovat, jak tento svět působil na mladé muže jdoucí do válečného konfliktu v JV Asii. Po 12 hodinách letu jsem vystoupil z letadla a okamžitě na mě dopadla tíže místního podnebí. Vystoupíte do klimatizované haly letiště, a přesto na Vás dýchne horko, vlhko a zápach typický pro JV Asii. A pak vyjdete z této klimatizované haly na ulici a skutečné horko a vlhko na Vás dopadne jako kladivo! Vše, co máte na sobě je ihned mokré. Postupem času se však aklimatizujete a začínáte vnímat odlišnosti pro Vás nového prostředí. Ulice přeplněné lidmi, velká spousta motorek, hluk a ostrý zápach; v Asii je nádherná příroda, dosud nezasažená západní civilizací, džungle, hory, bažiny, močály, horké slunce, které vše spaluje, vysoká vlhkost, prach, horské tůně a vodopády, hnědé vody Mekongu a jiných řek, historické památky, buddhistické chrámy, kláštery a pagody, ale také pozůstatky po Američanech z 60.-70. let. V celé JV Asii lze nalézt stopy po US ARMY, US Air Force, US Navy, ARVN, atd. (př. bunkry, zdi základen, ale i celé základny, vojenské budovy a spousta techniky).

THAJSKO A LAOS

    Po svém příletu do Bangkoku a pobytu zde jsme se vydali na sever do Chiang Rai, kde jsme se poprvé setkali s nádhernou, okouzlující, hypnotizující a magickou, ale i strašidelnou džunglí. Poté jsme po hnědých vodách řeky Mènam Kohng (Mekong) pluli do Louangphrabangu, bývalého královského města v Laosu. Odtud jsme měli jet do tzv. „Údolí džbánů“ (Posavan), ale jelikož se v té době znovu rozhořely boje mezi místními horaly a vládními jednotkami o opium (byla doba sklizně), jeli jsme do malebné vísky Muang Vangviang (Wangvieng), bývalé Lima Site 21(LS21). Uprostřed hor je zachovalá přistávací dráha, která měří 1280 kroků. Poté jsme pokračovali místním autobusem do hlavního města Laosu – do Vientiane (Viangchan), ležícího na thajsko-laoské hranici. Bylo velmi zajímavé sedět v restauraci na břehu Mekongu a sledovat thajský břeh na druhé straně řeky. Je třeba si uvědomit, že v Laosu vládne komunistická strana pracujících (Patet Lao) a Thajsko je demokratickou a svobodnou zemí. K tomuto městu se pojí také jedna milá vzpomínka. Laos je jedna ze zemí světa s největším množstvím nevybuchlé munice. Proto do této země každý rok přijíždějí mezinárodní organizace a pomáhají tuto munici zneškodňovat. Ta nejznámější z nich, UXAO, navíc sponzoruje ve Vientiane bar, který je plný této zneškodněné munice. Ten bar se jmenuje B52… :-)  Z Vientiane jsme letěli do hlavního města Vietnamu - do Hanoje. Už samotný přílet byl velkým zážitkem. Nechtěli mě totiž vpustit do země! A to jen proto,že z mnoha razítek na cestovním vízu mi chybělo jedno z nich. Po asi hodinovém hádání se s vietnamskými důstojníky se ukázalo, že to byla chyba jejich úředníka v Praze a byl mi umožněn vstup do země.

SEVERNÍ VIETNAM:

    Hanoj, hlavní město Vietnamu, má 3 milióny obyvatel. Je to typické hlavní město komunistického státu. Propaganda je zde přítomna na každém rohu. Všude jsou „rákosníci“ s typickými zelenými přilbami NVA, ulice jsou plné rudých praporů, je zde spousta kol a motocyklů, ulice jsou zaplněné žebráky, válečnými invalidy a samozřejmě všudypřítomnou milicí. Cítíte se nějak nesvůj, zvlášť, když na sobě máte bojovou uniformu americké armády z roku 1968! :-))  V Hanoji se nachází slavný „Hanoi Hilton“, kde byli za války vězněni američtí piloti sestřelení nad územím Severního Vietnamu, a Muzeum válečných obětí, dříve „Muzeum válečných zločinů“. Obě tato místa stojí za to navštívit! V Hanoji jsme strávili několik dní a poté jsme jeli na sever do Lao Cai. Toto místo leží na vietnamsko-čínské hranici. Odtud jsme pokračovali do horské vesnice Sapa, z které jsme podnikli několik výletů. Navštívili jsme vesnice horalů: Černých Hmongů, Červených Hmongů a Rudých Dzao. Krajina ani způsob života těchto horských kmenů se snad za několik stovek let vůbec nezměnily! Nádhera! Odtud jsme jeli na východní pobřeží k Hãi Phòngu a po plavbě v Tonkinském zálivu jsme se vrátili do oblasti kolem Hanoje, kde jsme navštívili hadí farmu a vesnici vyrábějící již několik set let tradiční vietnamskou keramiku. Na hadí farmě jsme ochutnali různé pochoutky připravované např. z kobry, ale i jiných hadů (měli jsme asi 9 chodů) a také pálenku z hadů, sršňů, bylinek,…

    Po ochutnání těchto specialit jsme již mířili k DMZ.

JIŽNÍ VIETNAM:

    DMZ – Toto hraniční pásmo na 17˚ rovnoběžky odděluje 2 zcela odlišné světy! Jižní Vietnam je stále zemí, ve které se žije zcela rozdílně. Propaganda se vytrácí, je již přítomna pouze na místech významných pro komunistický režim (Cu Chi,atd.). Atmosféra se Vám tak zdá mnohem svobodnější a volnější. Projeli jsme přes DMZ, Dông Hà, Quang Tri a dorazili jsme do Hue.

    Hue, toto bývalé císařské město dynastie Nguyen, se neslavně proslavilo především za Ofenzívy Tet. Dodnes je poznamenáno boji (rozstřílené zdi, stopy po minometných granátech na nádvořích císařského paláce,etc.). Zajímavostí také je, že jsme byli ubytováni v bývalých jihovietnamských kasárnách (ARVN). Po dnech strávených v Hue jsme mířili po „silnici“ číslo 1 směrem na jih. Píši sice „silnice“, ale jedná se spíše o prašnou cestu! Přes Dà Năñg jsme dojeli do Hôi An, kde jsme se s otcem oddělili od zbytku naší skupiny. Chtěli jsme totiž navštívit Centrální vysočinu, přesněji An Khe! Cesta byla velmi náročná! Přes Quáng Ngãi, Phu Mỹ, Phū Cát a Binh Dinh (u Qui Nho´n) jsme konečně dorazili do An Khe…trvalo nám to 11 hodin!

    An Khe, malé městečko na Centrální vysočině. Za války však platilo, že kdo ovádá okolí An Khe, ovládá celou Centrální vysočinu a tedy i přístup k městům Pleiku a Kontum. Bylo tedy velmi důležité a pro obě bojující strany strategicky významné. Bylo zde soustředěno několik různých jednotek (až 25 000 mužů), byla např. domovem 1. jízdní divize (The 1st Cavalry Division - Airmobile), která se proslavila v roce 1965 v bitvě u Ia Drang. Bylo zvláštní procházet se klidnými uličkami této malebné vesničky, procházet se po místech, kde v 60.-70. letech chodili denně američtí vojáci (i vojáci jiných zemí), vidět místa, která znám z fotografií…byly to pro mne posvátné okamžiky. Dnes však z An Khe zbyla jen malá víska, jelikož toto místo leží zcela mimo turistické trasy. Byli jsme s otcem možná první běloši, kteří toto místo navštívili od roku 1971…alespoň zájem domorodců tomu nasvědčoval… :-)  Vyvolali jsme v této oblasti veliký rozruch (fotili jsme chýše, kopce, hory, vesničany i pusté pláně a rýžoviště) a dokonce nás na soumraku dne chtěla zastřelit hlídka vietnamské armády, usazená nyní na bývalém americkém letišti v bývalé základně Radcliff, a to když jsme se pokoušeli dostat na rozjezdovou dráhu letiště. Po pár dnech jsme se vrátili do Binh Dinh a odtud přes Tuy Hoà jsme jeli do Nha Trangu, kde jsme se spojili se zbytkem naší skupiny. Zde jsme měli pár dní na odpočinek. Bylo fantastické koupat se v Jihočínském moři, plavit se za soumraku na lodi mezi korálovými ostrůvky a přitom si pochutnávat na krabech, humrech a různých rybkách nebo jet na skútrech k solným polím severně od Nha Trangu! Po pár dnech odpočinku a užívání si jsme se vydali znovu na cestu, přes Cam Ranh a Biên Hòa do Saigonu (Ho Chi Minhova města).

    Saigon je nádherné město! Byl to skvělý zážitek projíždět se rikšou po tomto slavném městě, projíždět se např. kolem bývalého presidentského paláce, čínskou čtvrtí Cholon, denně jezdit kolem letiště Tan Son Nhut, etc. V místním vojenském muzeu jsem viděl spoustu americké bojové techniky, výstroje i výzbroje (např. UH-1 Bell od 101st Airborne, M-113, A-1 Skyraider, tanky M-41 Walker Bulldog a M-48 Patton, etc.), ale také spoustu techniky NVA a Vietkongu, včetně nebezpečných raket SAM. K saigonským ulicím se pro mě váže jedna velmi zajímavá vzpomínka: Procházel jsem se s otcem po ulicích Saigonu a seznamoval se s novým prostředím. Po ulici proti nám jela rikša s asi 50-ti až 60-ti letým mužem. V ruce měl digitální kameru, na sobě havajskou košili, šortky a na hlavě zelený Boonie hat s nášivkami. Já měl na sobě zelené bojové kalhoty, armádní tričko, bojové boty do džungle, "psí" známky(dog tags), sluneční brýle, cigaretu v koutku úst…Vše, co jsem měl v tu chvíli na sobě byly originály z 60. let! Když jsem ho spatřil, v úžasu jsem se zastavil. On se na mě podíval, přestal natáčet okolní ruch na ulicích, pokýval hlavou a zasalutoval mi! Pozdrav jsem mu oplatil…po chvilce rikša i s ním zmizela v další ulici, ale já zůstal ještě dlouho stát na jednom místě. Nebyl jsem schopen se pohnout! Byl to velmi silný a nezapomenutelný zážitek! Ze Saigonu jsme si udělali výlet do Tay Ninh (zde, mimo jiné, sídlila 1. kavalérie a je zde velmi slavná hora Nui Ba Den - 980 m), do tunelů v Cu Chi (zde jsme měli s otcem možnost zastřílet si z M16A1, z Thompsona,…), ale také do Delty Mekongu, kde bojovala slavná 9th Infantry Division. Zde jsme navštívili Mỹ Tho a domorodé vesnice ležící hluboko v džungli poblíž slepých ramen řeky Mekongu.

    Mentalita lidí v Jižním Vietnamu je zcela odlišná od té, se kterou jsem se setkal v Severním Vietnamu. Jižní Vietnam si stále žije zcela vlastním životem nezávisle na propagandě ze severu.

    Nakonec jsme ze Saigonu jeli do Kambodže.

KAMBODŽA:

    Chudoba, která byla viditelná ihned za vietnamsko-kambodžskými hranicemi byla až šokující! Celá země je dodnes poznamenaná Pol Potovou diktaturou. Celý národ tehdy mezi lety 1975 - 1979 trpěl strašnými hrůzami. Prožité utrpení je dodnes patrno v očích místních lidí. Pol Pot za necelé 4 roky vyvraždil, respektive nechal vyvraždit, několik miliónů lidí! Dodnes je Kambodža plná masových hrobů, nášlapných min a nevybuchlé munice. Dojeli jsme do hlavního města Phnompenhu (Phnum Pénh). Všude byly policejní hlídky, které střežily bezpečnost zahraničních turistů v jejich hotelech a restauracích. I přes tuto ochranu jsme měli nepříjemný pocit, především proto, že tito „strážci pořádku“ jsou bývalí Rudí Khmérové. A byli to právě oni, kteří zabíjeli na Vražedných polích (tzv. Killing fields) svůj vlastní národ. Když jsme byli v Phnompenhu, měli jsme s otcem příležitost navštívit základnu elitních výsadkářů, kde jsme si zastříleli z XM148 (M16A1 s podvěsným granátometem), ale také z velmi nádherné zbraně - z M60! Tyto zbraně i munice do nich, stejně jako zbraně z Cu Chi, byly z 60. let! Dodnes v Asii jsou! Po návštěvě bývalé věznice S21, královského paláce, ale také již zmiňovaných Killing fields, jsme se plavili rychlolodí po jezeře Tonle Sap do Siêm Réap, odkud jsme jeli navštívit Angkor Wat – 2.největší chrámový komplex světa. Nádhera! V Kambodži jsme poté strávili ještě několik dní. Odtud jsme pak jeli zpět do Thajska, do Bangkoku. Kruh se uzavřel… Poslední dny jsme ještě navštívili královský palác v Bangkoku, kde jsem sledoval královskou vojenskou posádku při výměně stráží. Všichni měli M16, ve strážní budově pak ležely dvě M60.

    Užili jsme si poslední dny a pak už následoval let zpět domu…z Bangkoku do Frankfurtu, poté do Vídně. A z Vídně domů do Brna. Návrat do Evropy byl pro nás vážně šok! V Asii bylo tehdy 40°C ve stínu a 90% vlhkost! Ve Vídni na nás tehdy čekalo 15 cm sněhu a teploty kolem -10°C! Hrůza! :-)

Byla to nejlepší cesta, jakou jsem kdy podnikl a jsem moc rád, že jsem tam byl právě s mým otcem! Jsem mu za to moc vděčný!

    V roce 2004 bych se chtěl do JV Asie podívat znovu…i s otcem, i se zbytkem Teamu Camel (LRRP), 23rd Infantry Division. Už se tam znovu moc těším! :-)

    Do této rubriky se samozřejmě nemůže vejít vše, co jsme za ty necelé 2 měsíce v Asii prožili.

Proto, pokud by měl někdo nějaké dotazy, ať se mě obrátí e-mailem.

Pokusím se mu co nejdříve odpovědět. E-mailová adresa  je: lrrp-pedro@seznam.cz